Obecní úřad Rozhraní
Rozhraní 74
569 03
Telefon: +420 461 523 443
E-mail: obec@rozhrani.cz
Zeměpisně patří obec Rozhraní od roku 1960 do bývalého okresu Svitavy a tím do Pardubického kraje. V intravilánu obce se sbíhají hranice tří diecézí, Královehradecké, Olomoucké a Brněnské.
Farnost patří do Brněnské diecéze a je spravována farářem z Letovic.
Do farnosti patří obce Rozhraní, Študlov a Stvolová s Vlkovem.
P.Jiří Brtník
Milí přátelé, pokoj Vám!
Vaši zemřelí jsou i našimi bratry a sestrami. Chceme se spolu s vámi za ně modlit a s vámi nést vaši bolest, abychom se společně i s našimi zemřelými mohli co nejdříve radovat!
„Vždyť právě proto Kristus zemřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.“
(List sv. Pavla Římanům, 14. kap.)
„Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den.“
(Ježíšova slova o Bohu, Janovo evangelium, 6. kap., 39.–40. verš)
Minuty až hodiny umírání jsou pro zemřelého chvílí zásadního rozhodnutí se pro Boha, pro přijetí jeho lásky a záchrany, než se s ním zemřelý setká. Proto je třeba zemřelého provázet svou modlitbou. Pokud je to možné, můžete zavolat kněze, který je ochoten přijít k zemřelému a pomodlit se s vámi. Proto se také nechává zvonit tzv. umíráčkem, aby se za zemřelého mohli pomodlit také ostatní lidé.
„Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti?... Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání.“
(List sv. Pavla Římanům, 6. kap.)
Protože Bůh je jediným dárcem života pozemského i toho, který pokračuje po smrti, a protože nám pro naši slabost a hříšnost poslal svého Syna, který za nás zemřel a vstal z mrtvých, abychom mohli žít věčně. Proto pomáháme svým blízkým, aby žili podle svého křtu a Ježíši – a tak i Bohu Otci – se svěřili, a to nejen během jejich života a umírání, ale i po smrti. To se děje při křesťanském pohřbu: spojujeme se s Bohem, který o naší bolesti ví a může nás potěšit, prosíme spolu s celou církví o jeho milosrdenství pro našeho zemřelého, svěřujeme jej lásce ukřižovaného a vzkříšeného Krista a doprovázíme jej k Otci.
„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
(Ježíšova slova, Janovo evangelium, 3. kap.)
Spolu s farářem a pohřební službou je třeba nejprve domluvit den a hodinu rozloučení. Kromě návštěvy pohřební služby je pak třeba s farářem připravit způsob a průběh obřadu a je možné se společně za zemřelého pomodlit. Při přípravě se řeší:
Církevní pohřeb je službou rodiny církve svému zemřelému bratru či sestře, proto se za něj nic neplatí. Je však možné k darům bohoslužebné oběti přispět i finančním darem: je zvykem k tomuto účelu konat po přímluvách sbírku (ta se pak používá na výdaje spojené s konáním bohoslužeb v kostele) a podobný účel má i tzv. intence.
Nejdůležitější je pro zemřelého smíření a odpuštění, a to v mezilidských vztazích: proto je důležité snažit se zemřelému odpustit a za odpuštění jej také prosit. Pokud jsme něco z toho nestihli za života, je možné to udělat i po smrti, protože nás se zemřelými Bůh v Ježíši Kristu spojuje. Stejně důležité je smíření a odpuštění mezi zemřelým a Bohem: To pro nás udělal Ježíš Kristus svou smrtí a vzkříšením. Proto při rozloučení slavíme a zemřelému vyprošujeme Ježíšovu velikonoční oběť (tzv. mši svatou). Nejlépe se jí můžeme účastnit, když sami přijmeme eucharistii (tzv. svaté přijímání). Z tohoto důvodu je vhodné přijmout před tím svátost smíření (tzv. svatou zpověď). Vysluhuje se před každou mší svatou, nebo je možné se s knězem domluvit individuálně.
Rozloučení se zemřelým je bytostně lidská záležitost. Je velmi důležité – i z psychologického hlediska –, aby se se zemřelým rozloučili všichni, kteří s ním byli za života zvláště provázáni. Proto je i velmi vhodné, aby se s ním mohly rozloučit i děti. I když loučení provází smutek a pláč, patří k lidskému životu a pomáhá se s pozemskou ztrátou lépe vyrovnat. Bez rozloučení by v životě něco zásadního chybělo.
Je v souladu s křesťanskou vírou nechat zemřelého spálit a uložit s urnou? Je možné si nechat urnu doma, nebo popel rozházet?
Věříme, že v důsledku hříchu se duše odděluje od těla a sama zatím žije bez fyzického těla a čeká na chvíli, kdy nás všechny na konci pozemských dějin Bůh vzkřísí. Naše zemřelé tělo, které ukládáme do země, Bůh při vzkříšení znovu obnoví a povýší do podoby vzkříšeného Kristova těla. Proto ostatky ukládáme s co největší úctou na jednom místě k tomu určeném tak, aby i další generace věděly, kdo je na něm uložený, a mohly se za něj modlit. Nejvhodnějším způsobem je uložit celé ostatky zemřelého v rakvi. Pokud to však neumožňují podmínky (např. finanční nedostatek), je možné ostatky uložit i spálené na popel v urně. Není však správné popel rozházet, nebo urnu nechat doma, protože tím není možné řečené podmínky dodržet.
Duše zemřelého přistupuje před Boží tvář. Pokud zemřelý ještě za života uvěřil Bohu a Ježíši Kristu, otevřel se jeho milosti a Bůh ho vezme k sobě. Je však možné, že se ještě dostatečně nepřipravil na příchod do blízkosti nesmírné velikosti a lásky Boží a nenapravil nebo neprosil za odpuštění za své viny a hříchy. V takovém případě jej Bůh připravuje a očišťuje (tomuto stavu říkáme očistec), a to může být i velmi bolestný proces. Proto se za zemřelé modlíme. Zvláště důležité je nechat za zemřelé sloužit Kristovu oběť (mši svatou), žehnat hroby (to děláme zvláště v 1. listopadovém týdnu) či vyprošovat jim tzv. odpustky (tj. Boží odpuštění toho, co zemřelí svými hříchy způsobili a nenapravili; pozn.: neplést si s učební látkou o zneužívání odpustků).
Křest, který křesťan během svého života stále obnovuje a učí se podle něho žít, je základním uskutečněním rozhodnutí se člověka pro Boha. Takto mohou křtem svěřit Bohu i rodiče své dítě. Pokud se člověk takto svěřil – nebo jako dítě byl svěřen Bohu – a vědomě to později neodmítl, je logické, že jej s církví pohřbíme s nadějí, že se i před smrtí Bohu svěřil. Pokud nestihl být pokřtěný vodou, ale víme o něm, že to před smrtí chtěl, nebo pokud rodiče chtěli pokřtít své dítě, ale zemřelo dříve, považujeme jej za pokřtěného touhou (tzv. křest touhy). V tom případě ho odevzdáváme Bohu jako křesťana.
Více informací najdete např.: v Katechismu katolické církve, dostupném také na adrese www.katechismus.cz, zvláště pod č. 988–1032 a 1680–1690 či v jeho jednodušších verzích Kompendia nebo katechismu Youcat pro mladé, na www.liturgie.cz (v podstránkách): zde je možné si také vybrat čtení k pohřbu.
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
---|---|---|---|---|---|---|
28 | 29 | 30 | 31 | 1 | 2 | 3 |
4
|
5 |
6
|
7 | 8 | 9 | 10 |
11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 |
18
|
19 |
20
|
21 | 22 | 23 | 24 |
25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 1 |
3.11.2024 16:29
Aktuální teplota:
3.9 °C
Vlhkost:
80.5 %
Rosný bod:
0.8 °C