Oběti první světové války

V letošním roce, 2008, jsme vzpomínali kulatého výročí, devadesáti let od konce první světové války a od vzniku samostatného Československa. Zároveň byl v tomto roce opraven a po osmdesáti šesti letech přestěhován do nového parku pomník padlým spoluobčanům. Hodně mužů ze spojených obcí Rozhraní a Vilémova, a ze samostatné obce Bradlné, bylo odveleno na bojiště první světové války a mnozí z nich zahynuli daleko od svého domova.

Skupinou srbských atentátníků byl 28. června 1914 v hlavním městě Bosny a Hercegoviny Sarajevu zavražděn následník rakousko – uherského trůnu František Ferdinand d Este se svojí manželkou, Žofií Chotkovou. Záminka pro vypuknutí válečného konfliktu byla na světě. Je třeba podotknout, že tento atentát byl pouze poslední kapkou v celé řadě událostí, které k první světové válce vedly. Všeobecná situace v Evropě byla bouřlivá už před atentátem. Dlouhodobé napětí na Balkáně, lidové bouře v Rusku, požadavek na všeobecné volební právo v Německu, to všechno vyhrocovalo situaci na starém kontinentě a většina obyvatel Evropy už v roce 1913 počítala s vypuknutím války.

Po atentátu na následníka trůnu podalo Rakousko srbské vládě tvrdé ultimatum, jehož podmínky bylo možné označit předem za nesplnitelné. Poté, co srbská vláda odmítla ultimátum přijmout, vyhlásila rakouská monarchie 25. července částečnou mobilizaci osmi armádních sborů v Hercegovině a 28. července 1914, na hodinu a měsíc přesně po atentátu na následníka trůnu, byla vyhlášena Srbsku telefonicky válka. Do 29. srpna 1914 byla ve válce prakticky celá Evropa, ke které se přidalo Japonsko, jež vyhlásilo 23. srpna 1914 válku Německu.

V českých zemích začalo Rakousko mobilizovat 31. července 1914. Mobilizace sice proběhla bez problémů, ale nadšení většiny odvedenců velké nebylo. Někteří spoléhali na diplomatické úsilí Anglie, u jiných se už tehdy projevovaly sympatie k Rusku. Válka proti Srbsku a Rusku nebyla pro Čechy populární, proto také byl přístup k boji proti těmto státům laxní. Větší nasazení projevovali Češi v rakouské armádě ve válce proti Italům, bývalému spojenci Rakouska.
Češi tvořili zhruba 15% rakouské armády, mezi záložním důstojnickým sborem a záložními důstojnickými čekateli jich bylo okolo 12%. Dříve se soudilo, že mezi vojáky z povolání byli Češi zastoupeni asi jen 5 %, ale ve skutečnosti mohl tento podíl činit až 8%, což se týká hlavně vyšších důstojnických hodností. V rakouské armádě byla pochopitelně velící řečí němčina.

Jak se vlastně projevovali čeští vojáci v rakouské armádě, o tom se vedly dlouhé spory. Po první světové válce se vyzdvihovaly zvláště zásluhy legionářů (právem), ale soudilo se, že kdo nepřeběhl, nebo se dobrovolně nevzdal do zajetí, tak nebyl pravým českým vlastencem. V chování českých vojáků v rakouské armádě hrálo velkou roli slovanství a pocit sounáležitosti k příbuzným národům. Tyto dvě věci ovlivňovaly bojové nasazení. Na severu vyjadřovali sympatie k Rusům, ale například na jihu patřili k oporám rakouské armády až do jejího konce a rozpadu, což také oceňoval italský protivník. Zajímavé je také zjištění velitelství rakouské armády, že u odvedenců z venkova byla bojová morálka vyšší, než u odvedených z městských a průmyslových částí.

Přesná čísla, kolik padlo Čechů ve světové válce, nejsou známa. Odhaduje se, že se první světové války zúčastnilo na 70 miliónů vojáků, z nichž padlo nebo zemřelo asi 10 miliónů. Samotné Rakousko – Uhersko postavilo do války 9 miliónů vojáků, padlo nebo se nevrátilo 1 100 000 mužů. Počet českých vojáků se dá pouze odhadnout na 1, 4 milionu, do konce roku 1917 padlo podle nejhrubších odhadů asi 138 000 českých vojáků.

Naši vojáci bojující v rakouské armádě a nejen ti, kteří padli, zůstali v jakémsi vzduchoprázdnu. Nejsou ani hrdinové, ani poražení. I když se skoro v každé vesnici po válce postavil pomník na památku padlým, na většině z nich je napsáno „obětem války“. Nebyli považováni za hrdiny, ale za oběti. Většina českých vojáků v rakouské armádě asi pouze bojovala na nesprávné straně, ať už z donucení, nebo z přesvědčení, nebo prostě proto, že dovršili stanovené ho věku, byli odvedeni a ocitli se v nesprávný čas na nesprávném místě.

Kolik bylo odvedeno mužů do války z Rozhraní, Vilémova a Bradlného? Na tuto otázku se po tolika letech těžko hledá odpověď, ale naštěstí můžeme vycházet z knihy Legionáři na Boskovsku, spisovatele Jana Jelínka, který sám bojoval v československých legiích v Rusku. Na své knize pracoval mezi lety 1931 až 1937 a vydal ji v roce 1938. Sestavil v ní počty a jmenné seznamy legionářů ze tří soudních okresů: Blanenska, Boskovska a Kunštátska. Svou práci začal tím, že mezi lety 1931 – 1932 obeslal všechny obecní úřady zmíněných soudních okresů podrobnými dotazníky na počty odvedených, padlých, kolik zůstalo sirotků apod. Vzhledem k relativně krátkému období od konce první světové války a také k tomu, že většina dotazovaných obcí odpověděla bez dlouhého otálení, můžeme tento dotazník považovat za věrohodný.

Podívejme se tedy, co odpověděly tehdejší obecní úřady. V Rozhraní žilo na začátku války 292 obyvatel, ve Vilémově 137. Z Rozhraní bylo odvedeno 62 vojáků, z Vilémova 28. Celkem z Rozhraní a Vilémova padlo11 svobodných, 5 ženatých a 1 svobodný zůstal nezvěstný. Jeden ženatý odvedený zemřel na následky zranění. Do zajetí padlo z obou obcí 16 vojáků. Po padlých zůstalo 14 sirotků.

Bradlné mělo před válkou 350 obyvatel. Bylo odvedeno 64 mužů, z toho padlo 7 svobodných a 3 ženatí. Na následky zranění později zemřeli 3 ženatí. Do zajetí padlo 13 vojáků, a po mrtvých zůstalo v Bradlném 8 sirotků.

Na pomníku je zapsáno 14 padlých z první světové války, a podle těchto údajů padl, nebo zemřel na následky zranění 31 muž. Ač se to zdá divné, nebylo ostatních sedmnáct padlých na pomník napsáno. Že to možné bylo, o tom svědčí případ vojína Jana Trčky z Bradlného, který pocházel z domu č. 131. Napsání jeho jména si nepřáli příbuzní a to proto, že pomník nebyl vysvěcen knězem. Proč se to stalo v ostatních případech, není známo.

Osudy některých jmen na pomníku:

Kořístek Josef - narozen 14. července 1892, vypuknutí války ho zastihlo ve vojenské službě, kterou nastoupil 7. října 1913. Sloužil u pěšího pluku č. 8 v Hercegovině. Poté byl odvelen do bojů v Itálii. Zranění utrpěl 20. června 1915. Byl ošetřován v nemocnici v Lublani, kde 27. srpna 1915 zemřel. Před smrtí ho navštívila jeho matka, paní Rosalie Chladilová. Ta ještě přišla o syna Antonína, který spáchal sebevraždu oběšením ze strachu před odvedením na frontu.

Kořístek Emil – narozen 2. dubna 1891 v Rozhraní. V r. 1914 byl odveden a vojenskou službu nastoupil 28. srpna 1914. Byl přidělen k c.k. pěšímu pluku č. 8 a po šestitýdenním výcviku odvelen na ruskou frontu, zraněn v boji 25. prosince 1914 u Radomi. Kulka mu vnikla do pravé tváře, vyrazila dva zuby, zničila horní patro a pod levým okem vyšla z těla ven. Byl ošetřován ve vojenské nemocnici v Brně a rekonvalescenci strávil v nemocnici v Letovicích, kde ho mohla navštěvovat jeho rodina a přátelé. Také dostával krátké dovolenky k návštěvě domova v Rozhraní. 4. března 1915 odjel zpět ke svému pluku, kde se zdržel čtyři týdny. Poté byl znovu odvelen na ruskou frontu. Jeho poslední dopis došel 20. září 1915, už po jeho smrti. V obci se proslýchalo, že o smrti Emila Kořístka napsali jeho kamarádi, tuto smutnou zprávu potvrdil až dopis vojenských úřadů. Padl u města Komarova v Ruském Polsku a tam byl 5. září 1915 pochován na kraji lesa….

Bárta Jan – narodil se jako rolnický syn 8. května 1892. Bojoval v Ruském Polsku. U městečka Dubice byl zraněn do levé ruky. Když zpozoroval, že jeho četa ustupuje, tak pospíchal za nimi. Přitom byl zasažen šrapnelovou střepinou do pravé nohy. Po delší době, byl nalezen vojíny Červeného kříže a po prvním ošetření ho převezli do nemocnice v Praze. Než ho stihli v nemocnici navštívit rodiče, vojín Jan Bárta zemřel. Jeho otec, bývalý starosta Rozhraní a dlouholetý předseda školní rady v Bradlenách, nelitoval prostředků a nechal převézt tělo zemřelého syna do rodné vesnice. Jan Bárta tak našel svůj věčný klid na hřbitově v Bradlném.

Bárta František – narozen 4. června 1881, narukoval 10. února 1915 k pěšímu pluku č. 8 v Brně, v armádě měl hodnost vojína. Byl zajat 18. května 1915 v Klementěvě, 26. června 1917 vstoupil do československých legií v Rusku. Sloužil u 6. střeleckého pluku v hodnosti vojína, zahynul v boji mezi 15. – 20. červencem 1918 na stanici Kultuk v Rusku.

Hadáček Julius – narozen v roce 1893, narukoval 15. července 1915 k zeměbraneckému pluku č. 14 v Brně. Padl na ruské frontě u Salavy, 11. srpna 1916.

Chladil Josef – narozen v roce 1880, padl na italské frontě v roce 1918.

Kalas Josef – narozen v roce 1880, padl na italské frontě v roce 1914.

Kopecký Josef - narozen v roce 1873, padl na italské frontě v roce 1918

O ostatních nejsou zatím žádné informace. Pouze se domnívám, že Lepka Josef, datum úmrtí 1919 a Keil Rudolf, ten bydlel v bývalé bradlenské škole u kostela, datum úmrtí 1920, jsou dva z těch, kteří zemřeli na následky válečných zranění po návratu z fronty. Původně jsem hledal jejich jména v seznamu legionářů, čemuž napovídalo datum úmrtí. Ale ani ve vojenském archivu, ani v knize Jana Jelínka není po nich žádná stopa.

Ještě o dvou obětech, které nepocházely z naší obce, ale jejich osudy jsou s obcí svázány.
Ve školním roce 1914/1915 nastoupil na školu v Bradlném mladší učitel Jaroslav Cupal, pocházející z Poličky. Ještě v témže roce, 20. října 1914 byl odveden do rakouské armády. Zúčastnil se bojů v Karpatech, 16. května 1915 byl zraněn do ruky a do pravé nohy. Střepina ze šrapnelu mu zůstala v koleně a způsobila otravu krve. Nepomohla ani dvojnásobná operace v nemocnici ve Vídni. Mladší učitel Jaroslav Cupal umírá na následky zranění 24. července 1915. Pohřben byl 29. července 1915 v rodné Poličce, kam nechali tělo zemřelého převézt jeho rodiče.

V úterý 4. ledna 1916 navečer vypadl z vojenského transportu projíždějícího naší vesnicí pruský vojín Friedrich Bernhard Voigt a byl vlakem usmrcen. Kola vlaku mu ujela hlavu a pravou nohu. Tragedie se stala u strážního domku u staré fabriky. 9. ledna byl pohřben na místním hřbitově a pohřbu se zúčastnilo mnoho lidí, rakev nesli členové obecního výboru z Rozhraní, z příbuzných zemřelého se nikdo pohřbu nemohl zúčastnit. Na zbudování pomníku se složili tovární mistři z Moravské Chrastové s podmínkou, že nápis na náhrobku bude německý. S tím nesouhlasil tehdejší bradlenský farář a tak nakonec bylo dojednáno, že nápis bude česko – německý.
Podle dopisu nebožtíkovy manželky pocházel vojín Voigt z okolí Výmaru a před válkou pracoval jako železniční hlídač. V první světové válce byl od roku 1915 v Rusku, ve východním Prusku, v Haliči a v Srbsku. Smrt ho zastihla při cestě z dovolené. Zanechal po sobě šest dětí, ve věku od 8 do 18 let. Nebožtíkova vdova, spolu se starší dcerou, navštívily jeho hrob 25. července 1916. Velice děkovaly místnímu faráři za důstojný pohřeb a klidné místo posledního odpočinku. O jejich dalších návštěvách nebo osudu už nejsou žádné zprávy, také není (zatím) známo, o který hrob se jednalo.

Tolik o obětech z první světové války. I když od jejího konce uběhlo letos už devadesát let, přece jen by se nemělo zapomínat, že každé jméno vytesané do pomníku má svůj osud. Byli to lidé, kteří v naší obci žili a kteří byli proti své vůli vytrženi ze svého života a našli svůj tragický osud daleko od domova. Tato podoba článku třeba není konečná. Pokud by se objevily nové skutečnosti, bude samozřejmě doplněn.

Použitá literatura:

• Nemilosrdné příběhy českých dějin – vyd. ND v edici Abonent v. r.2006
• Legionáři na Boskovsku, Jan Jelínek – vyd. Vlastivěda Boskovska 1938
• Zapomenutí vojáci – studie voj. historika Ivana Šedivého, vyd. MF Dnes
• Další informace použity ze stránek valka.cz

Za spolupráci na tomto tématu děkuji zvláště paní Jančové, paní Richtrové, a zároveň děkuji všem, kteří mi pomáhají v pátrání po historii naší obce.

Stanislav Bárta