Vědět tak, co nám fakt chybí

V průběhu tohoto malého volebního maratonu jsme mohli „v přímém přenosu“ sledovat volební rozhodování i čísla o účasti našich občanů ve volbách. Zvláště volby do obecních zastupitelstev byly náročnější částí toho procesu. Ale bylo také možné z větší blízkosti, jakoby na místě, na té základní úrovni sledovat obecnější společenský pohyb, totiž vztah našich občanů k věcem společným, veřejným.

Co si myslí voliči

Tady je možné nahlédnout bez anonymity, jako by přímo do „kuchyně“ smýšlení lidí, do jejich názorů na význam voleb, do motivace jít, nebo nejít k volbám. A vyjadřovali se velmi otevřeně. V té souvislosti se nám nabízí otázka: Jaké mají naši občané základní orientační hodnoty, jakými cestami se ubírá jejich myšlení a rozhodování
v osobním životě nebo ve veřejných záležitostech?

Vím, že se nad kladením takovýchto otázek mnozí mohou usmívat a pokládat je za málo smysluplné „teoretizování“, které nepatří do praktického života, ale do nějakých filozofických reflexí na stránkách odborných časopisů. Ale přesto se podívejme, jestli přece jen nejsou takové otázky aspoň trochu oprávněné.

Člověk je vrcholem vývoje světa, je nejvyšším tvorem. Má dvě důležité mohutnosti, rozum a vůli, které jsou jeho nástrojem k dosahování úžasných výsledků v poznání přírody kolem sebe a využití jejích zákonů pro své potřeby. Uvědomuje si však, že tyto zákony nedal nikdo z lidí, ani je nikdo z nás nemůže změnit. Zjišťuje, že vlastně platí bez výjimky, univerzálně... Na této nesmlouvavé skutečnosti stojí celá věda. A za špičkové výkony při odhalování těchto zákonů, které přinášejí úžasné výsledky ve prospěch společnosti, dostávají úspěšní vědci Nobelovu cenu.

Existují zákony lidského nitra?

Člověk musí zákony přírody respektovat, nechce-li ohrožovat život svůj nebo druhých. Jen malý příklad: každý fanoušek rychlosti musí se svým bavorákem absolutně respektovat zákon odstředivosti, nechce-li skončit na nejbližším stromě za zatáčkou.

A v té souvislosti se nabízí nevyhnutelná otázka: má také náš vnitřní „svět“ podobné neúprosné zákony, které si člověk sám nedal, které mají pro jeho život i pro život těch druhých zásadní důležitost, a pokud je nerespektuje, není to bez následků!? „Moderní člověk“ si takové otázky nepřipouští, protože se cítí „pánem života“. Nárokuje si naprostou „svobodu“ a je přesvědčen, že i hodnoty a zásady svého jednání a chování si stanovuje sám podle sebe. Stejně tak žebříček svých přání a tužeb.

Zkusme však tento svůj vnitřní svět podrobit pravdivému testu. Udělejme si někdy o nedělním večeru tichou chvilku, o samotě. Vypněme televizi a nebojme se v tichosti „sestoupit“ do svého nitra a zkoumat, po čem v té hloubce toužíme, co zásadního si vroucně celoživotně přejeme. Nechme stranou taková přání, jako jsou velké peníze, významné postavení, úspěch v podnikání, nebo i ta menší jako nové auto, nový byt.

Podobná přání asi každý někdy měl, ale trvalý pocit naplnění, uspokojení a „štěstí“ mu to nepřineslo. Kdysi dávno mi na teologické fakultě zapadla do duše věta, která mě provázela životem: „Chceme být trvale šťastní. Nešťastní být nechceme...“ To je základní hluboké přání člověka, které bychom mohli modifikovat jako touhu po uspokojení, po pokoji v duši, pocitu naplnění. Jsem přesvědčen, že to je pro všechny daný „zákon“ nitra, který musíme sledovat, abychom dosáhli svého určení – štěstí. A jakým způsobem, podle jakého „návodu“ toho dosáhnout?

Známý starověký řecký filozof Aristoteles definoval lidskou bytost větou: „Člověk je tvor společenský.“ Ta věta nemá nic společného s pravidly společenského chování, ale je tím vyslovena identita, poslání člověka, zákon jeho nitra. Na doplnění bych uvedl citát z jiné starověké knihy, z Bible, a to ze Starého zákona: „Není dobré, aby člověk byl sám“ (kniha Genesis 2,18).

Tato moudrá věta vysvětluje Aristotelův výrok. Člověk je určen pro společenství. Aby naplnil toto své určení, své životní poslání, aby došel vlastní seberealizace a spokojenosti a nakonec dosáhl štěstí, musí usilovat o to, aby žil s druhými a pro druhé, snažit se o spolupráci s nimi, usilovat
o společné dobro.

V srdci člověka najdeme toto určení také jako touhu po lásce, po tom, aby mě někdo měl rád a abych i já mohl mít někoho rád. To je „zákon“, který platí pro jedince i pro lidskou společnost. Dějiny člověka spolehlivě dokládají uskutečňování tohoto poslání. A také dokazují, že jeho pošlapání má pro člověka katastrofální důsledky, jak to ukazuje pád dvou mocných ideologií minulého století, založených na nenávisti – komunismu a nacismu. Proto byly odsouzeny k zániku.

To jsou kořeny života člověka i společnosti. Vykořeněn nemůže žít ani strom.

Hledat smysl života, hodnoty, na kterých stojí – to je dnes světový trend.

Slíbil jsem redakci, že se budu k těmto otázkám na stránkách MF DNES vracet...
A tak o tom uvažujme společně.

Převzato z MF DNES, sobota 18.10.2014