Po masakru v redakci Charlie Hebdo se mluvilo o útoku na svobodu slova. Jenže stejně nebezpečné jako islamisté jsou i lži, které se na nás hrnou nejen z politiky. Na těch však nelze stavět, což ukázal i pád komunismu.

P ařížské události kolem redakce Charlie Hebdo vyvolaly bouřlivou emotivní reakci na islámskou agresi. Ale postupem času se pomalu rozbíhají širší úvahy o různých souvisících tématech, jako jsou například hodnoty demokratické společnosti, svoboda slova, a objevují se různé kontroverze.

Ty emotivní reakce proti krvavé agresi byly jistě pochopitelné. Když je někdo napaden nebo pronásledován, lidé se za něj hned stavějí a nehodnotí ostatní okolnosti. Ale zdálo se mi, že ono „vystřízlivění“ trvalo poněkud dlouho.

Počáteční diskuse se nesly v rovině: islamisté zaútočili na redakci a postříleli redaktory, přestože oni „pouze“ užívali své svobody slova. A jiní: agresoři zaútočili proti hodnotám západní civilizace. Málokdo se zastavoval nad tím, jestli činnost redakce byla v souladu s těmi proklamovanými hodnotami lidských práv a jestli oni sami neporušovali a nepošlapávali práva druhých. Bylo jistě těžké v té emotivní situaci si takové otázky klást.

Nyní se však už řeší způsob „užívání“ svobody. O pařížském pochodu politiků napsala média, že to byl „pochod proti terorismu a za svobodu slova“, kterou mnozí pokládají za posvátnou, aniž kdo zvažoval hrubé pošlapávání důstojnosti a citů věřících různých náboženství redakcí Charlie Hebdo. Proti tomu se vyslovili představitelé církve. U nás profesor Tomáš Halík zdůrazňoval, že svoboda slova má své meze, a byl kritizován. Moskevský pravoslavný patriarcha Kirill to nedávno vyjádřil jasně: „Tím, že říkáme ne terorismu, zabíjení a násilí, říkáme také ne nevysvětlitelné snaze určitých skupin lidí vysmívat se náboženskému cítění.“ Ano, svoboda slova musí být vymezena, aby nepoškozovala svobodu a důstojnost druhého člověka.

Svoboda slova má své meze

„Často mi přijde, že se svoboda slova chápe jako nezodpovědnost k tomu, co člověk říká,“ objevují se v médiích úvahy v poslední době. Mluví se také o „hodnotové ignoranci“ a připomíná se, že „svoboda slova má své meze“, ale také to, že vůči „demagogii projevů“ otupila naše pozornost. Chybí diskuse.

Podobné otázky je nutno si klást i v ne tak vypjatých situacích diskuse v širším společensko-politickém rámci.

Je tu důležitá otázka „hledání pravdy“, která by měla být základní směrnicí nejen osobního života a individuálního uvažování, ale i společenské a odvažuji se říci i mediální roviny. Většina lidí pravdu nehledá, protože se domnívá, že „leží na ulici“, že přichází vytištěna v novinách a že zní v digitálních médiích. Veřejné sdělovací prostředky jsou za hledání pravdy spoluzodpovědné, zvláště v situaci, kdy lze slyšet argument: „To je pravda, vždyť to bylo v televizi, bylo to v novinách!“ Nebo konstatování: „Každý má svou pravdu!“

V politickém životě i ve volbách všeho druhu se pracuje s obrovskou dávkou líbivých lží, které jsou „důležitou výbavou“ toho boje, při němž všechny prostředky – bez ohledu na to, jestli jsou dobré nebo špatné, morální nebo nemorální – se užívají, jen když slouží k dosažení zamýšleného cíle.

Bezmyšlenkovití lidé, kteří nejsou zvyklí pravdu hledat, se chytí snadno na líbivá emotivní hesla. Víme dobře, kam vedly systémy lži v totalitních režimech, v nacismu (Goebbelsova propaganda) i v komunismu, které byly budovány na nenávisti a podloženy mohutnou vojenskou i politickou mocí. Ale tyto systémy se neudržely, protože byly založeny na nepravdě o člověku.

Po jejich pádu společnost bohužel nehledala pravdu, proč se tyto systémy zhroutily. Z dějin je však nutné se poučovat! V roce 1989 jsme neudělali analýzu a nehledali poučení a další etapu našich dějin jsme založili opět na podobných chybných základech, na materialismu, bez duchovních a morálních hodnot, na stylu nepravd a bezduchých lží. A museli jsme se potýkat s velkou korupcí a hrubým rozkrádáním společného majetku za pomoci politiků, které není dosud dostatečně vyřešeno. Na lži a nenávisti nelze stavět život, to ukázal pád těch systémů.

Na událostech posledních dnů jsme si všimli, že se mnohdy lidé na pravdu málo ohlížejí a sledují jen naplnění „svých dobrých představ“. Ale člověk při tom v hloubi své duše touží po pravdě, nechce žít v klamu, jen ve virtuální realitě. A jsou oblasti lidské činnosti, které se bez vážného hledání a nalézání pravdy vůbec neobejdou. Myslím na různé vědní obory. Ty se nepohnou kupředu, pokud se nezakládají na nalézané a stále ověřované pravdě.

A jsou tu oblasti mezilidských vztahů, v rodinách, na pracovištích, v podnicích, v politických stranách, dále v oblasti vztahů mezi státy – třeba konflikt na Ukrajině, kde se pracuje s tolika očividnými nepravdami a průhlednou úmyslnou lží. Jsou tu i jiné kauzy, jako nově připomínané otrávení ruského agenta Litviněnka v Londýně, kde je prokázán zásah „cizí mocnosti“, což ona popírá. Nebo nedávná žhavá diskuse o církevních restitucích. Kolik úsměvných, nesmyslných a bezostyšných „pohádek“ vyprávěli zástupci KSČM a některých dalších stran i někteří proticírkevní protagonisti a jimi krmili čtenáře nebo posluchače. A lidé tyto „zdechliny“ pravdy polykali.

Podobně se děje i v nejvyšších patrech politiky. Myslím, že nemusím být konkrétnější, poněvadž to všichni vědí. To nejsou pomluvy, různé kauzy u soudů to dokazují jednoznačně.

A co dělat pro to, abychom se učili hledat pravdu a žít z ní?

Převzato z MF Dnes 31.1.2015