Velikonoce jsou poklad pro každodenní život

Mnoho lidí přišlo s krásnými plány na lepší budoucnost lidstva. On jediný se však dal za svá slova ukřižovat a vstal z mrtvých, jak předpověděl.

Můžeme tedy počítat s tím, že i my vstaneme z mrtvých, jak slíbil. On ukázal, že i utrpení lze dát smysl, že Bůh nikoho neopustí, i když to tak někdy může vypadat. Ani jemu Bůh neodpověděl, když k němu na kříži úpěnlivě křičel. On mu přesto odevzdal svého ducha. A Bůh ho vzkřísil.

Při křtu jsme dostali Boží život

Ti, kteří u toho tehdy byli, prožili zásadní změnu svých životů. Nenechali si to pro sebe, ale roznesli tu zprávu do celého světa. Nedbali těžkostí, ztrát a obětí. I život riskovali a mnozí byli krutě umučeni, ale dobrou zprávu nedokázal už nikdo zastavit.

I naše kříže, nemoci a trápení mohou mít smysl, když je přijmeme s láskou a spojíme s obětí Krista na kříži. I my máme před sebou slavné vzkříšení, když spojíme svůj život s Kristem, jak napsal apoštol Pavel: „Pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu“ (1 Kor 15,22). Už při křtu jsme dostali Boží život. Na nás je, abychom jej rozvíjeli a upevňovali osobním přátelstvím s Kristem, abychom toto přátelství s Kristem žili společně s ostatními, kteří patří do Boží rodiny.

Jestli jsme pochopili velikonoční poselství, nemůžeme si nechat pro sebe tak zásadní informaci. Musíme ji předat, musíme ji šířit. To je prvním úkolem rodičů, kteří milují své děti, aby jim předali evangelium jako základ šťastného života. Nestačí je pokřtít a přivést k svatému přijímání. Je nutné je naučit žít jako Kristovi přátelé. V posledních letech je vidět, že mnozí rodiče nepovažují za důležité vést děti k víře, k účasti na bohoslužbách, k zapojení do života farnosti a posílat je do náboženství. Jsou prý přetížené kroužky. Ptejme se však trochu vážně: který kroužek jim více prospěje v životě nebo jednou, ve chvíli, kdy se budou dívat smrti do očí? Děti jsou pro rodiče prvními adresáty radostné zvěsti evangelia. Jestli je opravdu milují, snaží se jim předat tu nejdůležitější informaci pro budoucnost a naučit je největšímu umění života. K tomu je mimořádná příležitost právě dnes, kdy jsou děti doma.

Mluvit doma o své víře

Podobné je to mezi manžely. S kým jiným mluvit o klíči k věčnému štěstí než s manželským partnerem? S kým jiným mluvit o důvěrnostech, které prožíváme ve vztahu s Bohem? Nebojme se doma mluvit o duchovních věcech, o své víře a o svých rozhovorech s Bohem, rozdělit se o zkušenost s jeho slovem, o radost z Boha. Prospěje to atmosféře celé rodiny. Odhalit druhým něco z duchovní důvěrnosti může být náročné, ale obohatí to vztahy, zvláště když budeme mluvit především o věcech pozitivních. Mějme odvahu ke společné modlitbě či četbě Písma. Velikonoční člověk potřebuje vytvářet posvátné společenství. Pak nepropadá do prázdnoty duše, kterou vyplní jen sdělovací prostředky. Velikonoce nabízejí úžasný poklad pro každodenní život.

Ten, který apoštolům slíbil, že bude uprostřed nich, když budou v jeho jménu, se viditelně zjevil mezi nimi, když o něm hovořili. I nám nabízí svou blízkost. Ba ještě víc, jsme pozváni být svatou církví a zviditelňovat Krista světu, dávat lidem příležitost zakusit Boží blízkost. Pandemie sice omezuje kontakty, ale i tak je nutné žít své společenství s jinými křesťanskými rodinami. A co přátelé, sousedi, spolužáci a spolupracovníci? Kdo jim nabídne velikonoční radost, když ne my? Ten poklad jsme dostali proto, abychom mohli být užiteční.

Mnozí se kvůli pandemii dostali do samoty. Zmrtvýchvstalý je i s nimi. Stačí ho oslovit, a samota skončí. Je možné se radovat z toho, že se na nás Bůh dívá. Stačí ho pozvat a povědět mu o všem, z čeho máme radost a co nás těší, ale svěřit mu i svá trápení a děkovat za dnešek i za všechno, čím nás v životě obdaroval.

Svět je plný problémů. Křesťané mají lék na uzdravení společnosti, mají vakcínu proti nesmyslnosti a krutosti života, jen ji musí dát k dispozici. Velikonoce přinášejí naději pro všechny. Na nás záleží, zda přijmeme jejich poselství, abychom se stali nástrojem uzdravení a dárci naděje.

Arcibiskup Jan Graubner. Autor je arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, nyní rovněž předseda České biskupské konference

Převzato z Katolického týdeníku