Vánoce dřív nikoho nezajímaly

Není to největší náboženský svátek, přesto si ho posléze lidé nejvíc oblíbili. Vánoce. Možná za to můžou dárky či oblíbená jídla,. Sváteční atmosféru bychom však měli přenést i do všedních dnů.

Vánoce jsou už opravdu za dveřmi. Dárky jsou nakoupeny, přání rozeslána a nyní se dělají poslední přípravy na kulinářské slavení svátků. Katolická církev je slaví 25. prosince, pravoslavné církve až 6. ledna. V šestnáctém století totiž provedl papež Řehoř XIII. reformu kalendáře, aby upravil naše zpožďující se kalendářní počítání času se skutečnými východy slunce.

Přestupný rok totiž nestačil vyrovnávat zpožďování. A proto se po 4. říjnu 1582 vynechalo 10 dní z kalendáře a hned nastoupil 15. říjen. Tato gregoriánská reforma nebyla tehdy přijata pravoslavnými církvemi. Ty dosud užívají kalendář podle starého, juliánského počítání.

Všude ve společnosti, kde bylo přítomno křesťanství, jsou Vánoce nejznámějšími náboženskými svátky v průběhu celého roku. I společnost, která není většinově náboženská, je slaví, protože každý člověk se v běhu šedi všedních dnů rád zastaví, aby se ponořil do nevšední slavnostní atmosféry.

Tyto svátky svým náboženským obsahem vytvořily dávno v minulosti, v odlišné duchovní a náboženské atmosféře, určité společenské zvyklosti, které zůstávají, i když už lidé nevnímají jejich původní náboženské kořeny. Ty lze objevit v biblických textech, které se čtou v liturgii v kostele.

Každý člověk rád přijímá přání něčeho hezkého. A Vánoce jsou svátky krásných přání v celé společnosti. Jejich vlna vytváří radostnou sváteční atmosféru, že si na nás druzí vzpomenou. Často se vytvářejí a obnovují vztahy. Jsou to svátky obdarovávání: vlna dárků jako výraz pozornosti a uznání. Tato sváteční zkušenost nám připomíná, co naší společnosti, našim mezilidským vztahům značně chybí a co by bylo vhodné v určité míře rozšířit i mimo sváteční období.

Světlo u stromku

V předvánoční a vánoční době jsou obchody i ulice měst plné světla, nejrůznějších světelných symbolů jako hvězd a komet. To vše jsou ozvěny liturgických textů, které se při bohoslužbách čtou. Například: „Bože, tys ozářil noc jasem pravého světla.“ A jinde: „Jeho příchodem (myslí se příchod Ježíše Krista) zazářilo světu světlo.“ Nebo: „Když byla noc uprostřed, sestoupilo z nebe veliké světlo.“ A mohli bychom pokračovat. Když Ježíš Kristus začal veřejně působit, řekl o sobě: „Já jsem světlo pro svět.“ Proto jsou Vánoce svátky světla.

Od osmdesátých let minulého století se rozvinul zvyk přivážet světlo rozsvícené v Betlémě na místě Kristova narození a nést ho do celého světa. Lidé si pak z toho světla na ulicích nebo v kostelích rozsvěcují své svíčky či lucerničky a světlo, které pak u nich doma svítí na vánočním stromku či před betlémem pod ním. Výše uvedená slova a symboly z liturgie se staly součástí běžného slavnostního „vybavení“ vánoční doby i mimo kostel. A to zůstalo. Takže jsou to jakési prvky civilní vánoční „liturgie“.

Na náměstích mnoha měst se staví a rozsvěcují stromy. I tento zvyk má své kořeny ve vánoční události, že Bůh přišel jako světlo, aby obdaroval člověka. Zvyk vánočních stromků připomíná verš žalmu: „Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy.“

V rodinách se pod stromečkem ukládají dárky, stavějí betlémy, stromky jsou ozdobeny světly, ověšeny sladkostmi jako znamení Božího obdarování skrze narození Ježíše. Na náměstích se pod ně staví pokladničky pro sbírky, pro dary na sociální akce.

Všemi vánočními symboly celá společnost, většinou neuvědoměle, slaví tyto nejznámější náboženské církevní svátky.

Nejsou to však náboženské svátky ani největší, ani nejstarší. Na konci svého života před židovskými Velikonocemi Ježíš zemřel na kříži, třetí den vstal z mrtvých a přinesl nový život. Tato vrcholná událost jeho života, kterou apoštolové osobně zažili, se pro první církev hned podle židovské tradice stala velkou slavností a začala se slavit jako křesťanské velikonoční svátky.

Slavila se pak každou neděli a stala se základem křesťanského života. Avšak Ježíšovo narození apoštolové nezažili ani se na ně na začátku nevzpomínalo. Velikonoce tuto událost překryly. Teprve koncem druhého století po Kristu byly v kalendáři zmíněny Vánoce, oslava Ježíšova narození. Rok tam nebyl uveden, ale den Ježíšova narození byl označen podle římského způsobu počítání času jako „ante diem octavum calendas januarias“, čili osmého dne před 1. lednem.

Vánoční svátky se začínají slavit půlnoční bohoslužbou, podle oné věty z Písma: „Když byla noc uprostřed svého běhu, sestoupilo tvé věčné slovo...“

Náš letopočet podle Kristova narození spočetl (trochu chybně pro nedostatek historických pramenů s rozdílem asi 7 let) benediktinský mnich Dionysius Exiguus až v 5. stol. Do té doby se letopočet tradičně počítal podle let vlády římských císařů. Když se říše římská v r. 476 rozpadla a křesťanství bylo v té době už poměrně rozšířené, za základ letopočtu se vzalo narození „krále králů“ – Krista.

Naše světlem ozářené ulice jsou ozvěnou vánočních událostí, které církev slaví ve své liturgii. Tím jsme všichni spojeni k oslavě narození Ježíše Krista. Bylo by pěkné, kdybychom krásnou pozitivní zkušenost Vánoc, radostné vztahy, vzájemná přání, pozornost ke druhým, přenesli alespoň trochu do našich všedních dnů.

Není to největší náboženský svátek, přesto si ho posléze lidé nejvíc oblíbili. Vánoce. Možná za to můžou dárky či oblíbená jídla,. Sváteční atmosféru bychom však měli přenést i do všedních dnů.

Vánoce jsou už opravdu za dveřmi. Dárky jsou nakoupeny, přání rozeslána a nyní se dělají poslední přípravy na kulinářské slavení svátků. Katolická církev je slaví 25. prosince, pravoslavné církve až 6. ledna. V šestnáctém století totiž provedl papež Řehoř XIII. reformu kalendáře, aby upravil naše zpožďující se kalendářní počítání času se skutečnými východy slunce.

Přestupný rok totiž nestačil vyrovnávat zpožďování. A proto se po 4. říjnu 1582 vynechalo 10 dní z kalendáře a hned nastoupil 15. říjen. Tato gregoriánská reforma nebyla tehdy přijata pravoslavnými církvemi. Ty dosud užívají kalendář podle starého, juliánského počítání.

Všude ve společnosti, kde bylo přítomno křesťanství, jsou Vánoce nejznámějšími náboženskými svátky v průběhu celého roku. I společnost, která není většinově náboženská, je slaví, protože každý člověk se v běhu šedi všedních dnů rád zastaví, aby se ponořil do nevšední slavnostní atmosféry.

Tyto svátky svým náboženským obsahem vytvořily dávno v minulosti, v odlišné duchovní a náboženské atmosféře, určité společenské zvyklosti, které zůstávají, i když už lidé nevnímají jejich původní náboženské kořeny. Ty lze objevit v biblických textech, které se čtou v liturgii v kostele.

Každý člověk rád přijímá přání něčeho hezkého. A Vánoce jsou svátky krásných přání v celé společnosti. Jejich vlna vytváří radostnou sváteční atmosféru, že si na nás druzí vzpomenou. Často se vytvářejí a obnovují vztahy. Jsou to svátky obdarovávání: vlna dárků jako výraz pozornosti a uznání. Tato sváteční zkušenost nám připomíná, co naší společnosti, našim mezilidským vztahům značně chybí a co by bylo vhodné v určité míře rozšířit i mimo sváteční období.

Světlo u stromku

V předvánoční a vánoční době jsou obchody i ulice měst plné světla, nejrůznějších světelných symbolů jako hvězd a komet. To vše jsou ozvěny liturgických textů, které se při bohoslužbách čtou. Například: „Bože, tys ozářil noc jasem pravého světla.“ A jinde: „Jeho příchodem (myslí se příchod Ježíše Krista) zazářilo světu světlo.“ Nebo: „Když byla noc uprostřed, sestoupilo z nebe veliké světlo.“ A mohli bychom pokračovat. Když Ježíš Kristus začal veřejně působit, řekl o sobě: „Já jsem světlo pro svět.“ Proto jsou Vánoce svátky světla.

Od osmdesátých let minulého století se rozvinul zvyk přivážet světlo rozsvícené v Betlémě na místě Kristova narození a nést ho do celého světa. Lidé si pak z toho světla na ulicích nebo v kostelích rozsvěcují své svíčky či lucerničky a světlo, které pak u nich doma svítí na vánočním stromku či před betlémem pod ním. Výše uvedená slova a symboly z liturgie se staly součástí běžného slavnostního „vybavení“ vánoční doby i mimo kostel. A to zůstalo. Takže jsou to jakési prvky civilní vánoční „liturgie“.

Na náměstích mnoha měst se staví a rozsvěcují stromy. I tento zvyk má své kořeny ve vánoční události, že Bůh přišel jako světlo, aby obdaroval člověka. Zvyk vánočních stromků připomíná verš žalmu: „Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy.“

V rodinách se pod stromečkem ukládají dárky, stavějí betlémy, stromky jsou ozdobeny světly, ověšeny sladkostmi jako znamení Božího obdarování skrze narození Ježíše. Na náměstích se pod ně staví pokladničky pro sbírky, pro dary na sociální akce.

Všemi vánočními symboly celá společnost, většinou neuvědoměle, slaví tyto nejznámější náboženské církevní svátky.

Nejsou to však náboženské svátky ani největší, ani nejstarší. Na konci svého života před židovskými Velikonocemi Ježíš zemřel na kříži, třetí den vstal z mrtvých a přinesl nový život. Tato vrcholná událost jeho života, kterou apoštolové osobně zažili, se pro první církev hned podle židovské tradice stala velkou slavností a začala se slavit jako křesťanské velikonoční svátky.

Slavila se pak každou neděli a stala se základem křesťanského života. Avšak Ježíšovo narození apoštolové nezažili ani se na ně na začátku nevzpomínalo. Velikonoce tuto událost překryly. Teprve koncem druhého století po Kristu byly v kalendáři zmíněny Vánoce, oslava Ježíšova narození. Rok tam nebyl uveden, ale den Ježíšova narození byl označen podle římského způsobu počítání času jako „ante diem octavum calendas januarias“, čili osmého dne před 1. lednem.

Vánoční svátky se začínají slavit půlnoční bohoslužbou, podle oné věty z Písma: „Když byla noc uprostřed svého běhu, sestoupilo tvé věčné slovo...“

Náš letopočet podle Kristova narození spočetl (trochu chybně pro nedostatek historických pramenů s rozdílem asi 7 let) benediktinský mnich Dionysius Exiguus až v 5. stol. Do té doby se letopočet tradičně počítal podle let vlády římských císařů. Když se říše římská v r. 476 rozpadla a křesťanství bylo v té době už poměrně rozšířené, za základ letopočtu se vzalo narození „krále králů“ – Krista.

Naše světlem ozářené ulice jsou ozvěnou vánočních událostí, které církev slaví ve své liturgii. Tím jsme všichni spojeni k oslavě narození Ježíše Krista. Bylo by pěkné, kdybychom krásnou pozitivní zkušenost Vánoc, radostné vztahy, vzájemná přání, pozornost ke druhým, přenesli alespoň trochu do našich všedních dnů.

Převzato z MF Dnes