Setkání v příhodnou chvíli

A nemuselo to být nic mimořádného. Možná šlo jen o malý impulz, jednu inspiraci, moment, který až zpětně, někdy i po mnoha letech, vidíme ve svém životě jako klíčový. Mohl to být nenápadný pacient v nemocnici jako u spisovatele Aleše Palána nebo řidič kamionu jako u básníka Miloše Doležala.

V Cyrilometodějském kalendáři, který KT každoročně vydává, vychází už několik let cyklus vzpomínek Lidé, kteří mě v životě oslovili, v němž známé osobnosti vzpomínají na ty, kdo byli v jejich životě důležití či inspirující: ať už to byli učitelé, kamarádi, kněží, skautští vedoucí, disidenti atd. Byli to většinou lidé, kteří jsou široké veřejnosti neznámí. V tom je naděje, že i každý z nás může být takovým, někdy i „Božím poslem“.

Nejde totiž zpravidla o žádná náhodná setkání – zejména v duchovním životě. „Bůh si vede osobně každého člověka, který ho hledá. Tři mudrce oslovil a vedl k cíli prostřednictvím neobvyklé hvězdy,“ připomíná ve své knížce Hledám tvou tvář P. Vojtěch Kodet a dodává, že naší hvězdou může vedle zvláštních životních okolností být „nějaký člověk (třeba i nevěřící), který nám posvítí na kus životní cesty, jindy zase dobrá kniha“. Tato slova potvrzuje v rozhovoru salesián P. Zdeněk Jančařík, který se dále zamýšlí nad tím, jak být na tyto „Boží posly“ správně nastaveni, abychom je včas rozpoznali.

Ano, je zde ještě jedna důležitá věc. Některá setkání se mohou odehrát jen v daném příhodném čase – ne dříve a ne později. Propásneme-li tento čas, už se setkání nikdy neuskuteční. Kdyby oni tři mudrcové, hvězdopravci z Východu, nedbali na onu „hvězdu“ (dnes už víme, že šlo patrně o konjunkci Jupitera se Saturnem) a svou cestu odložili o nějaký měsíc, do Betléma by nikdy nedoputovali. Ale jak upozorňuje P. Kodet, „Bůh není žádný fatalista a otrokář“, a tak člověk potká jiná Boží znamení, jiné lidi. A pokud je nepřehlédne, jeho životní cesta může být pořád krásná. I když možná jinak.

JAN PAULAS

Převzato z Katolického týdeníku