Pravda vítězí, nebo vyděsí

Nevím, jestli to není nošení dříví do lesa, psát dnes ještě o událostech roku 1989, dvacet pět let poté, protože se mi zdá, že už toho o této největší události naší moderní historie bylo zvláště v posledních dnech napsáno a vysloveno opravdu mnoho: připomínání hlavních událostí, přiblížení té „vítězné“ atmosféry, významných osobností, které hrály důležitou roli, osobní vzpomínky, prostě mnoho krásného...

S časovým odstupem dvaceti pěti let se události už stávají historií, kterou zkoumáme a která – jak moudří lidé často opakují – se stává „magistrou vitae“, učitelkou života.

To však předpokládá poctivý přístup k těm událostem, padni komu padni. Znamená to, že fakta té doby nefalšujeme, nezamlčujeme, nepřikrášlujeme nějak ve svůj prospěch, jak se to často děje. A týká se to minulosti nedávné (například problémů s událostmi 50. let v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde na tom falšování mají zájem lidé žijící, jichž se to dotýká) i minulosti vzdálenější (například postavy mistra Jana Husa, kterou se snažíme očistit od dobových historických nánosů).

V Bibli je řečeno „Pravda vás osvobodí“. Kristovi současníci tomu moc nerozuměli... Nad Pražským hradem vlaje denně prezidentská vlajka. Kromě krásného symbolu je to však také znamení, jak dovedeme historická fakta chápat a přistřihávat je podle svého. Heslo, se kterým husité chodili do boje a pokládali za něj život, znělo „Pravda Páně vítězí“.

Nechci být jen škarohlídem a moralistou, ale sám sebe se ptám, jestli je ještě moderní a jestli chceme či máme vůli se ze své historie poučit, jestli ještě platí, že se z chyb minulosti člověk učí.

Čtyřicet let v každodenní koupeli lží a nepravd

Při vzpomínání 25 let poté většinou popisujeme události, které se staly. Myslím, že chybí více hodnocení těch událostí z hlediska současného stavu naší dnešní společnosti, abychom si řekli, co nám to vše přineslo.

Když bylo heslo na prezidentské vlajce po první válce na začátku nového období v březnu 1920 zvoleno ne bez vztahu k husitskému heslu „Pravda Páně vítězí“, byl tento symbol přijímán v té situaci velmi vážně jako symbolické poučení z dějin, jako navázání na naše významné tradice (jak o tom mluvil Václav Havel v roce 1999 na husovském sympoziu v Římě v Lateráně). První prezident T. G. Masaryk, který pod touto standartou začínal, říkával, že lhát se nesmí, že krást se nesmí – a další jednoduchá pravidla. A my, když jsme prožívali čtyřicet let v každodenní koupeli lží a nepravd komunistické propagandy, jsme byli ochotni přijímat ono Solženicynovo „nežít se lží“. Při novém začátku v roce 1989 byla podle této zkušenosti s určitým nadšením přijímána formulace prvního polistopadového prezidenta Václava Havla: „Pravda a láska“, která odpovídala nejen všeobecné atmosféře a zkušenosti té chvíle, ale i naší domácí duchovní a kulturní tradici...

Bohužel ti, kteří z těchto našich tradic a zkušeností vycházeli, například chartisté a mnoho dalších disidentů, neměli sílu se chopit politické moci a toto poučení z historie bližší i vzdálenější přenést do praktického politického života.

Takže se vlastně v určitém smyslu pokračovalo dále ve starých kolejích. Pravda na prezidentské vlajce se nestala platnou orientací nové doby a materialismus staré doby pokračoval v novém kabátě ekonomické transformace dále bez duchovního zakotvení.

Ti aktéři, kteří se tehdy chopili moci, nechtěli, aby je někdo „poučoval“ a „vychovával“, jak se vyjadřoval jejich přední reprezentant. Chtěli tedy vědomě pokračovat „bez převychování“ ve starých kolejích dál. Někteří z nich si připisují velké zásluhy o sametovou revoluci, ale nechápali novou dobu v kontinuitě našich tradic. Podle jejich „jedině správného názoru“ to pak dopadalo.

A dnes se k tomu nehlásí.

Za čtvrtstoletí jsme zase tak velký kus cesty neušli

A tak ani v těch uplynulých 25 letech opravdu nešlo, tím méně o lásku...

Pod vlající prezidentskou vlajkou chodí dnes nejvyšší představitelé naší společnosti, představitelé vlády, prezidenti, politici, novináři, a přinášejí „své pravdy“, zvláště nyní, při hodnocení té uplynulé doby.

Jejich společenská, morální a kulturní úroveň, která za ta léta „vyrostla“, se občas projeví v parlamentě, na ministerstvech a také na špici naší společnosti. Lidé si povídají o tom, jak přejmenovat kdysi slavné „hovory z Lán“. Slyšel jsem velmi trefný název – „horory z Lán“ – a myslím, že by to často dobře vyjadřovalo jejich obsah.

Vyspělost společnosti se projevuje i v tom, jak si váží svobody, práva a spravedlnosti, jak se s nimi i na nejvyšších politických místech zachází – a tady vidím, že jsme za tu dobu velký kus cesty neušli.

Nebudu tu připomínat zacházení s právy a spravedlností při nápravě křivd minulosti, zvláště třeba v oblasti majetkových práv. Avšak nikdo se tím nevzrušuje.

Myslím, že tomuto slavnému výročí dlužíme více hlubší reflexe.

A tak ani v těch uplynulých pětadvaceti letech

o pravdu nešlo, tím 
méně o lásku.

Převzato z MF Dnes, 15.listopadu 2014