Do přírody za Pannou Marií

Květen je dobou májových pobožností k Panně Marii. Zároveň prožíváme čas bez společného slavení, který nás vede k prohloubení osobní zbožnosti, i období vycházek do přírody, kdy se snažíme druhé spíše nepotkávat než je vyhledávat. Bůh ale nebere, aniž by zase hned něco nedal – říká stará moudrost. A tak nás na těchto osamělých výpravách může překvapit a potěšit skromná kaplička, nenápadná boží muka, kterých jsme si dříve nevšimli, či zavěšený mariánský obrázek uprostřed lesa.

Neokázalých a pozapomenutých drobných památek je naše krajina plná. Boží muka, křížky nebo obrázky v prostém rámu vyznačovaly rozcestí dnes už nenávratně zaniklých cest. K Panně Marii jako pomocnici a ochránkyni se vztahovala velká část z nich. Lidé stavěli kapličky na poděkování za Boží zásah ve svém životě nebo jako připomínku tragických osobních událostí. A někdy jimi chtěli připomenout zjevení Panny Marie nebo její zázračnou pomoc, které se jim na daném místě dostalo. K obrázkům, kaplím, pramenům ozdobeným vyobrazeními Matky Boží se přicházeli modlit – fyzickou žízeň utišila voda ze studánky a tu duchovní zde hasila modlitba.

Je až překvapivé, s jakou obětavostí tato drobná památná místa v Česku udržujeme i dnes, navzdory své pověsti národa neznabohů. U lidí věřících to tak nepřekvapí, často se o opravu té které památky postará farnost či křesťanské sdružení anebo zbožná žena ze sousedství krášlí kapličku květinami a pečuje o ni. V rozhovoru o tom vypráví malířka a restaurátorka Vladimíra Fridrichová Kunešová, která vrací krásu těmto památkám na Šumavě, ale i jinde po Čechách i Moravě. O přežití řady kapliček, sloupů, obrázků i božích muk se však starají také obce, národní parky nebo spolky chovající úctu k historické paměti a jejím dokladům obecně, bez ohledu na vyznání. To je také případ databáze Drobnepamatky.cz, kterou představujeme v závěru této dvoustrany.

Jak může tato malá zastavení u cest, pramenů nebo lesních jeskyní chápat křesťan, vystihl pro KT P. Pavel Ambros: „Od počátku lidé tušili ve viditelných věcech neviditelné – to, co se postupně odkrývá. Musíme žasnout, když vstoupíme do živého prostředí přírody a otevřou se naše smysly. Kde zde najít Boha? Pro křesťana je to cesta srdce. Přebývá-li v něm Bůh, objevuje všude kolem sebe odrazy jeho krásy, a naopak jeho nepřítomnost v zanikání všeho krásného. Kaple, obraz nebo kříž hovoří: před tebou zde kráčel ten, kdo spojení země s nebem objevil.“

ALENA SCHEINOSTOVÁ

Převzato z Katolického týdeníku