Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Anketa

Měli byste zájem o možnost dostávat informace kromě obecního rozhlasu také formou sms zpráv do Vašeho mobilního telefonu?

Celkem hlasů:
8
Hlasování začalo:
18. 7. 2017
Hlasování končí:
30. 9. 2017

Hlasujte kliknutím na jednu z možností

 

Mobilní aplikace

appGoogle playApp Store

Navigace

Obsah

Začátek 2. světové války v obci Rozhraní

 

V materiálech obecní kroniky je založeno zajímavé svědectví finančního strážníka, který se pravděpodobně ze strachu z budoucnosti nepodepsal, o událostech podzimu roku 1938, kdy se stala obec Rozhraní obcí hraniční mezi německou říší a okleštěnou Česko-Slovenskou republikou. Při přepadení Moravské Chrastové německými ordnery zasahovalo i vojenské družstvo ubytované v sokolovně v Rozhraní a naše obec se stala výchozí pro protiútok vojska a útočištěm mnoha uprchlíků ze zabraných obcí...

Situace po Mnichovu a útok na Chrastovou Lhotu

Na podzim roku 1938 zasáhly světové události také do života v obci Rozhraní. Mnichovská dohoda, na které se bez naší účasti rozhodlo o postoupení Sudet Německu, ovlivnila běh událostí nejen v naší zemi, ale i v celém světě. Německá armáda začala obsazovat území republiky prakticky ihned po jejím podepsání a do 10. října 1938 bylo zabráno téměř celé území Svitavska a přilehlé části sousedních okresů. Podíváme -li se na mapu, zjistíme, že v této části republiky pronikl zábor asi nejhlouběji do vnitrozemí. Demarkační čára probíhala obcí Brněnec korytem bělovského potoka. Moravská Chrastová nebyla zabrána. Do Rozhraní uteklo mnoh Čechů ze Březové nad Svitavou a z Brněnce. Někteří poté pokračovali v cestě do vnitrozemí, jiní zůstali u svých příbuzných a známých v obci. To způsobilo nouzi o byty, takže mnohé rodiny bydlely společně. Hodně lidí přišlo také o práci díky záboru Brněnce. O této situaci svědčí dopis faráře Vladimíra Konečného z Bradlného, který napsal na Zemský úřad v Brně: „Řím. kat. farní úřad oznamuje tímto, že při okupaci okresů Polička a Moravská Třebová došlo způsobem násilným k záboru textilní továrny Low – Beer v Brněnci, čímž byla práva přerušena a lidé tam zaměstnaní pozbyli obživu. Do této továrny chodilo z farnosti Bradlné i z přilehlých obcí Bohuňova, Křetína, Deštné, Roubaniny a Svojanova asi na 1000 pracovních sil… Tito lidé jsou úplně bez prostředků k výživě a hrozí jim hrozné utrpení.“ 24. října 1938 byla v obci Rozhraní opět zřízena četnická stanice a to v domě č. 40 (dnes č. 41). V sokolovně v Rozhraní bylo ubytováno družstvo vojáků 11. roty pod velením četaře Zralého. Většina obyvatel byla přesvědčena, že zabráním Brněnce a okolních vesnic (např. Chrastavce) skončí postup Němců. Ale nové hranice byly stanoveny tak, aby ČSR nebyla schopna samostatné existence. Mnohá místa, kde žila česká většina, byla připojena pouze proto, že zde byla důležitá továrna nebo významný strategický bod. Také v tomto případě Němcům nestačil Brněnec, ale usilovali i o připojení Moravské Chrastové, Chrastové Lhoty včetně Ráčkovy továrny, která již ležela na katastru obce Rozhraní. Z neděle na pondělí z 30. na 31. října 1938 naplánovali přepad Moravské Chrastové a plánovali útok až po Ráčkovu továrnu v Rozhraní. V Moravské Chrastové byla v neděli večer taneční zábava a stejně tak v Bradlném v hospodě u Žižků, jak vzpomíná jeden z vojáků ubytovaných v sokolovně v Rozhraní, Václav Zima. Ten byl velký kamarád s vojínem Tomášem Morávkem, s nímž byl na ubytovně, když došlo k přepadu. Ostatní vojáci, kteří měli volno, byli na zmíněné taneční zábavě. Ordneři přepadli Moravskou Chrastovou a Chrastovou Lhotu a nejblíže se dostali v Rozhraní k Ráčkově továrně, kde se poschovávali na zahradě. V pondělí v ranních hodinách zahájili protiútok vojáci z Boskovic a z Rozhraní. Při průzkumné akci vojáků zasáhli ordneři poschovávaní na zahradě Ráčkovy továrny vojína Morávka střelou dum-dum zezadu do nohy. Na následky tohoto zranění později zemřel. Moravská Chrastová byla osvobozena v pondělí 31. října v dopoledních hodinách, a to i přes příkaz generála Syrového, který zakázal československému vojsku a četnictvu střílet na Němce v případě, že překročí demarkační čáru. Úspěšný útok vedl plukovník Čejka. Statečnost vojáků byla pouze morálním povzbuzením, protože po dalším jednání, kdy byli Češi ze strany Němců označováni za největší agresory, bylo 24. listopadu 1938 zabráním Moravské Chrastové a Chrastové Lhoty dokončeno odtržení bývalého soudního okresu Svitavy. Česko-Slovensku byly vráceny některé dříve zabrané obce jako třeba Chrastavec, Rohozná, Vítějeves. Novou hranici tvořili hranice katastru obcí Rozhraní, Chrastavec a Půlpecen a byly neprodyšně uzavřeny. Tak se stalo Rozhraní obcí hraničářskou. Příslušníci finanční stráže si postavili strážní budku u Ráčkovy továrny a přímo v ní byla zřízena kancelář. Tam sloužili ještě i po zabrání republiky 15. března 1939. Občanům se nežilo lehce. Protože Rozhraní bylo obcí hraniční, jezdily vlaky jen do Letovic a přes Rozhraní jezdily jen rychlíky a vlaky dálkové. Protože dělníci byli nuceni jezdit za prací do vnitrozemí, byla zřízena autobusová doprava Rozhraní – Letovice. Autobus nestačil pojmout všechny pasažéry, musel se točit dvakrát. Po zabrání republiky a vyhlášení protektorátu došlo brzy na potravinové lístky, byly zrušeny veškeré politické strany a bylo utvořeno tzv. Národní souručenství, do kterého bylo povinností vstoupit. Později byly také zrušeny spolky Sokol a Orel a jejich majetek byl zabaven. Některé rodiny se přihlásili k německé národnosti a jeden z nich, Antoním Vrána, který bydlel ve Vilémově, nechal odstranit lávku přes řeku Svitavu u „Mundových“ (lávka byla později znovu postavena a slouží dodnes). Došlo také na udávání, věznění a bohužel také z naší obce byli oběti.
 Na závěr jedna vzpomínka na rok 1939. Před rolnickou usedlostí Jindřicha Bieberleho ve Vilémově (dnes Jelínkovi) si postavil nouzové obydlí Josef Majer. Protože byl hrubé povahy, zle zacházel se ženou a dětmi, nemohl v obci nalézt byt. Obydlí podobalo se kočovnému táboru. Pro časté hádky a nesváry byla tato část pojmenována přízviskem ulice „Míru“.

Tolik všeobecně k událostem roku 1938 a 1939. Svědectví finančního strážníka, který se snad ze strachu nepodepsal, není nijak upravováno a ponecháno tak, jak jej zaznamenal. Je napsáno na psacím stroji, pravděpodobně si krátil čas vzpomínkami při službě. Poskytuje zajímavé svědectví přímého účastníka pohnutých událostí, které předcházely druhé světové válce. Podrobnější popis událostí zabírání Sudet je možné najít např. v knize Poslední pásmo vzdoru od Oty Holuba, nebo z knihy Boj o hranici – Moravská Chrastová 1938 autorů Jitky Gruntové a Františka Vaška. Z těchto dvou knih byly čerpány podklady pro tento článek.



Svědectví finančního strážníka



Přišel onen osudný 21. květen 1938 a náhle brzy z rána jsme dostali od vojenského velitele SOS (byli jsme všichni ve sboru Stráže obrany státu) telefonický rozkaz, abychom zaujali svá stanoviště. To již vše bylo předem stanoveno a tak my věděli, který úsek na hranicích máme obsadit, kdo bude naším velitelem atd. Byl právě nevlídný sychravý jarní den (třeba ne všude) a my se vydali na pochod k hranici s úsměvy na rtech a plni mužného odhodlání. Během dne za námi přivezli tlumoky a potřebné věci. My zatím zaujali přidělené místo, postavili stany a započali se střežením lesní cesty a okolí. Nebudu se rozepisovati, ale připomínám, že jsme prožili všelijaké dny: dny nepohody, neb asi tři týdny každý den pršelo a my promoklí (usušit nebylo kde a oheň jsme rozdělat nesměli), špinaví a stále bez teplého jídla. Až později jsme se přestěhovali do stodoly a tak jsme měli aspoň sucho nad hlavou. A zase plynuly dny a týdny bez zvláštních příhod. Asi v červenci jsme byli z hranic stáhnuti a museli všichni společně bydleti na oddělení finanční stráže. (Abych nezapomněl: vypravuji o naší jednotce – družstvu, které se skládalo z příslušníků finanční stráže a ze tří četníků. Tedy „zelení“ měli v družstvu převahu). To však neznamenalo, že jsme na hranice zapomněli. Ba naopak, chodilo se jen výhradně na hranice! Poněvadž tato služba byla daleko namáhavější vzhledem k značnému stoupání v kopcích při hranici a politická situace se znovu zhoršila, byli jsme znovu vyzváni, abychom odešli přímo na hranice. To bylo v srpnu. Na oddělení zůstal jen jeden a to kvůli telefonu.
Nahoře na hranicích nastaly horší časy. Počasí bylo sice příznivé, ale služba mnohem nebezpečnější a neklidnější. Známé přepady ozbrojených tlup byly na denním pořádku. Ovšem ne všude. Ale i v našem okolí jsme v noci poslouchali výbuchy granátů, řev kulometů a pušek. Občas nebe ozářila světla raket. V takové době byli jsme celé noci venku a leželi někde v brambořišti aneb na kraji lesa. Tehdy jsme dělali systém polních stráží. Nebáli jsme se, ale zneklidňovalo nás, že bylo zakázáno použít zbraně i při případném útoku (to jsme se měli odpoutat, čili ustoupit). Tak k čemu jsme měli tolik nábojů, granátů aj. Pak již jsme měli určenou cestu ústupu. To jsme věděli, že situace je pro nás méně příznivou.
Zapomněl jsem napsati, že 21. května byla mobilizace a na všech cestách, pěšinách bylo rušno. Vojáci totiž z pevností a pevnůstek částečně vyrukovali a dělali na cestách záseky z poražených stromů, z kamení, z ostnatého drátu i z tzv. kozlů (silných pětinohých traverz). Pak podminovali mosty silniční i železniční a nastalo přísnější střežení. Zmobilizovaní vojáci potom byli ubytováni ve vesnicích a v polích pod stany.
A když jsme slyšeli, že nás Francie opustila a denně z rádia slyšeli stále jobovější zprávy, přišel smutek. A pak rozkaz odejít z hranic a opustit i pohraniční vesnice. Tehdy nebylo jediného oka suchého. Kdybyste byli viděli, jak vojáci nechtěli opustiti svoje příbytky – pevnůstky a jak je ozdobili a popsali hesly:Zborov náš příklad, tak přísaháme, vytrváme atd., a nakonec jak plakali, když museli poslechnout vyššího rozkazu. To bylo hrdinství, to bylo sebeobětování, neb museli dokázat, že dovedou i poslouchat.
Dne 4. října 1938 jsme dostali rozkaz, že druhý den z našeho dlouhodobého působiště Velké Moravy navždy (?) odejdeme. Ještě týž den jsme v rychlosti odvezli na nádraží věci, které musely býti evakuovány (důvěrné spisy, pokladnu aj.), rovněž jsme pomohli evakuovati ženaté kolegy, kteří neměli dříve čas k stěhování kvůli svému zaneprázdnění na hranicích a také z nedostatku dopravních prostředků. A nastalo ráno významného dne 5. října a my byli všichni připraveni k daleké neznámé cestě. Přijel pro nás autobus a odvezl nás přes Králíky, kde jsme se naposledy obdivovali a loučili s mohutnými valy pevností ,Červenou Vodu do ……. , kde teprve nedávno dostavěli krásná kasárna a kde jsme přenocovali. 6. října nás vezli nákladním autem do Zábřeha , kde bylo nocování. Vzpomínám si tam na příhodu: z ničeho nic přišla zpráva, že Rusko si ČSR bere pod ochranu a v republice že je všeobecná mobilizace do šedesáti let. To bylo jásotu provolávání Rusku a státníkům slávy i veřejného objímání na ulici. A když zpráva byla vyvrácena, nastalo úžasné ticho, každý naprázdno polkl, zaťal pěst a se svými myšlenkami odcházel.
7. října nás transportovali vlakem přes Olomouc, Prostějov, Chornice do Jevíčka, kde bylo znovu ubytování. A konečně jsme dostali rozkaz, že jsme přiděleni do Moravské Chrastové. Jeli jsme tam nákladním autem a část na kolech. Přišli jsme na místo a starali se o ubytování. Hodil se nám Lidový dům, jehož nájemníkem byl pan Walter. Po vzájemné dohodě zřídili jsme si dole kancelář celního úřadu a oddělení finanční stráže a nahoře byli jsme všichni ubytováni. Zprvu několik dní konali jsme mimo naší služby ještě službu SOS. Potom jsme byli od ní osvobozeni, abychom se plně mohli věnovati své hraniční a celní službě. Do Moravské Chrastové přišli jsme všichni z Velké Moravy. Pouze na celním úřadě byli jiní zaměstnanci. Ve Velké Moravě nebyl celní úřad. Rozuměj: jen přednosta celního úřadu, neboť strážní a kontrolní službu konali jsme si sami. Asi po dvou různých přednostech celního úřadu byl na ono místo definitivně přidělen vrchní resp. Krmela , který dříve působil ve Špiklicích pod Sněžníkem. Správcem oddělení finanční stráže byl resp. Dědek.
V Moravské Chrastové mimo různých pochůzek střežili jsme hlavně tři přechody: rozcestí silnic do Březové a Rudné, železniční přechod u Lὃw – Beerovy továrny v Brněnci a silnici vedoucí z Chrastavce do Půlpecna. Lidé si na nás brzy zvykli, jen němečtí občané nás neradi viděli a stále mluvili, že v Chrastové nezůstaneme, neb Moravská Chrastová bude připojena do Sudet. My naopak tvrdili a věřili, že dostaneme zpět Brněnec, ba viděli jsme se již zase někde u Českého Bohdíkova, neb se říkalo, že páté a šesté pásmo bude vráceno. Když delimitační komise nemohli se pořád na konečné demarkační čáře dohodnout, vynořili se pověsti, že nás Němci, zvláště ordneři přepadnou a tím nás přinutí, abychom ustoupili aspoň do Rozhraní. Zprvu jsme si dávali zvláště v noci pozor, aby k něčemu podobnému nedošlo. Když pak kritické dny několikráte bez příhody minuly a nic se nestalo, věřili jsme, že jsou to jen poplašné zprávy tzv. fanatiků. Přesto jsme v bedlivém pozoru a opatrnosti neustávali. Měli jsme se přece dočkati překvapení. Stalo se to následovně: Vojenský velitel ochranného sboru Stráže obrany státu pokládal situaci za klidnou a tak odvolal polovici příslušníků SOS, které předtím vzhledem k pověstem o přepadu zesílil, takže nyní četa SOS, skládající se z čety četníků a policistů byla příliš slabá vzhledem k četným pochůzkám a střežení důležitých míst a musela konati hlídky po dvou, ba i po jednom muži! Rovněž i my, finanční stráž, jsme konali službu po jednom muži, neb nás bylo příliš málo!
A tak nastala ona zvláštní příhoda. Bylo to v noci z 30. na 31. října 1938. Byla právě nedělní noc. Večer byla ještě ve vesnici zábava a tak lidé po půlnoci pomalu se rozcházeli do svých domovů. Bylo po dvou hodinách zrána, když ze tří stran němečtí policisté a ordneři, v síle asi 3000 mužů (ordneři byli sezváni ze širokého okolí) přepadli Moravskou Chrastovou a v ní ubytované družstvo SOS, finanční stráže a četu vojska. Jak to bylo možné? Na silnici k Březové u posledních domků v Moravské Chrastové konali hlídku dva členové SOS (policisté). Krátce po druhé hodině zrána slyšeli a pak viděli jeti (bylo osvětleno reflektory) od Březové k Moravské Chrastové auto. Když je chtěli zastaviti, auto se nezastavilo a plným tempem ujíždělo dále. A za ním hned další tři auta neosvětlena. Při přejíždění zahlédli nějaké uniformy a tu nabyli hned podezření. Utekli do polí a nejkratší cestou utíkali k Lidovému domu, kde bylo ubytováno družstvo SOS a finanční stráž, aby kolegy varovali. Ale přišli již pozdě! Udělali ovšem i velkou chybu: když zjistili, co je, měli vystřelit na poplach! Zatím auta přijela k Lidovému domu a hlídka finanční stráže o síle jednoho muže (druhá auta neviděl, neb nebyla osvětlena a jela kousek pozadu) předepsaným způsobem zastavoval auto. Auto zastavilo, několik policistů a ordnerů vyskočilo a vyzvali finančníka, aby se vzdal. Ostatní na autě jej mezitím ohrožovali namířenými zbraněmi. Co mohl dělat, zvláště když byl autem oslněn a hned neviděl, koho má před sebou. Odzbrojili jej, obstoupili Lid. dům a vhrnuli se dovnitř a ve spánku odzbrojili a zajali dlící doma SOS a finanční stráž. Mezitím další auta jela dále do vesnice a přepadla četnictvo na stanici a četu vojáků, ubytovaných v hotelu Kachníkově. Co toto píši dostali již posilu z proudu, který dojel přes Půlpecen z Chrastavce ( tam zajali také jednoho finančníka) a z pěších (tento proud přiběhl pěšky, neb to měl blízko), kteří přiběhli z Low – Beerovy továrny v Brněnci. Také tam zajali jediného muže – finance, který u spuštěných železničních závor konal u přechodu službu. Ani ten nemohl dáti znamení, neb když slyšel, že od shora jede auto, které zastavilo naproti drogerii Schrodrově a je tam nějaký hluk, šel se podívat, aby zjistil příčinu. Mezitím i za sebou slyšel hluk a viděl, jak několik policistů a ordnerů podlezlo závory a zvedli je, aby druzí mohli rychleji postupovat a hned se hnali za finančníkem. Také od shora od silnice již tam běžel hlouček ozbrojenců. Co jiného zbývalo než se vzdáti, nechtěl – li zbytečně svůj život vydati všanc. A tak vzbouřenci či spiklenci měli úspěch dokonalý. Všechny zajatce a zbrojní materiál i se zbraněmi odvlekli a odvezli do Mor. Třebové, menší část do továrny Low-Beerovy a druhý den pak do Svitav. Ráno nastalo v Mor. Chrastové rušno. Oddíl vojska, který byl v Chrastové Lhotě se dozvěděl, co se v Mor. Chrastové stalo a tak podnikli útok na policisty a ordnery, kteří zatím ve vesnici řádili. Ač vojsko bylo v mizivé menšině (nevím kolik jich bylo, ale na druhé straně bylo 3000 ozbrojených mužů, snad tedy 1ku 20 protivníkům) a nebyli chráněni kryty, zatím co druzí byli schováni v domech, netrvalo to dlouho (snad 2hodiny) a Mor. Chrastová byla prázdná od nepřítele! To jste měli vidět, jak hrdinně spiklenci upalovali, přelézali ploty, přeskakovali potoky a zase jak vojáci úplně beze strachu postupovali. Však měli zářivý příklad hrdinství a odvahy ve svém veliteli, který nebojácně bez skrývání se postupoval kupředu! Byl to plk. Čejka. Bohužel, vyčištění Chrastové neobešlo se bez obětí. Z řad vojáků padli čtyři muži (budiž čest jejich památce) a kolik bylo mrtvých „na druhé straně“ není bezpečně zjištěno.
Zatím našim zajatcůmv Mor. Třebové (byli drženi v bývalém voj. gymnasiu) se vedlo dobře. Jídlo dostávali vojenské a že byli všichni pospolu, tak jim smutno nebylo. Za tři dny je propustili výměnou za zajaté Němce, které zajali vojáci. Ovšem zbraně i jiné věci nedostali, neboť si je rozpůjčili milí ordneři. O něco hůře vedlo se trojlístku, zajatému a drženému v opravdovém okres. vězení ve Svitavách. Zvláštní náhodou jen je tam uvěznili a druzí o nich ani nevěděli. Ba, říkalo se, že jsou již mrtví. Byli 3 a každý z jiného resortu: 1 byl finančník, 1 četník a 1 policista. Propuštěni byli také o něco později – za 5 dní!
Po návratu zajatců nastala služba normální. Myslelo se, že Mor. Chrastová je pro nás již zachráněna. Ale nebyla. Co nešlo úskokem a silou, šlo rozkazem! A tak když nám nařídili, že Mor. Chrastová připadne Německu, museli jsme uposlechnouti nadřízených úřadů a odtud odejíti. Stalo se tak 24/XI 1938, kdy v dopoled. hodinách jsme seřazeni odcházeli. Mnohé české oko se slzami zalilo v obavě před nadcházejícími chvílemi zůstavších civilních obyvatelů. Ustoupili jsme do Rozhraní a hned u Ráčkově továrny postavili jsme si budku a závory (fin. stráž). A zase se dělala služba normálně. Co psáti o době do 15. března 1939, vždyť to každý ví, co bylo.
A zase nastal jeden důležitý den v životě našeho národa: 15. březen 1939. V ranních hodinách (asi v 5 hod.) byli jsme probuzeni a voláni na oddělení fin. stráže, které mělo kancelář v Ráčkově továrně (rovněž kancelář celního úřadu), že v 6 hod. se odevzdávají zbývající zbraně a zbroj. materiál ( od přepadu Mor. Chrastové jsme měli zbraní jen polovici!), neboť Německo okupovalo 2. republiku – Česko – Slovensko! City, které se nás všech zmocnily, byly hrozné. Co bude teď s Čechy, co s naším drahým národem, co s námi, stát. zaměstnaci? Plakali jsme zase s lítostí i bezmocným hněvem. Nebudu psáti o následujících chvílích a dnech. Vše je známé a pak k tomu je třeba povolanějších lidí – spisovatelů a historiků.
A dny plynuly……
Nastaly světodějné události: připojení Memelu k Říši, okupace a válka s Polskem, válka s Velkou Británií a Francií.

Původně nás finančníků bylo 9, později návratem kolegů ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi vzrostl stav na 18. A zase řada dní zmizela, v propasti minula… Dne 21. září 1939 bylo z nás devět odkomandováno a přiděleno k různým civilním úřadům. Zbytek měl být o měsíc později také odvolán, takže by pak padla celní hranice, což znamená, že by lidé z Protektorátu nebo z Německa se mohli navštěvovat a přecházet hranici (demarkační čáru) bez omezení, tedy i bez propustky či pasu. Pak to odvolali a náš zbytek koná dále svoji službu na hranicích, ovšem nevíme, jak dlouho. Čekáme každý měsíc, že přijde rozkaz a že musíme jít. Není vyhnutí, že opustíme Rozhraní, které jsme si v poměrně krátké době velmi oblíbili. I lidé snad nás měli rádi, ač ze začátku nebyli zvyklí novým poměrům na hranici. Brzy opustíme nové známé, ale věříme, že ne na dlouho. A snad přijde zase doba, kdy budeme zase veselí, zase šťastní a s…….! Vždyť musíme věřiti s velikánem Komenským: „Věřím, že po přejítí vichřic a hromu, vláda věcí Tvých se k Tobě zase navrátí, ó lide český!“

Stanislav Bárta