O továrnách a mlýnech v Rozhraní

Mezi starousedlíky je tak nazývána podle jednoho z předchozích majitelů. První zmínku o ní najdeme v roce 1836 a dostavěna byla v roce 1838 Antonínem Pirschlem ze Svitav. Byla v ní zřízena přádelna a valcha pro soukeníky a částečně i faktory ve Svitavách a okolí. Po nějakou dobu byl v jedné části továrny zřízen mlýn, který byl později i s valchou zrušen. V roce 1908 továrna vyhořela, dle ústního podání snad ze zlomyslnosti vinou některého zaměstnance. Ještě v témže roce byla postavena na původním místě staré vyhořelé haly novostavba, ve které se nacházely obytné místnosti, kanceláře a skladovací prostory. Výrobní objekty byly postaveny severně od původní budovy. V této době zaměstnával majitel v průměru okolo 140 zaměstnanců.
13. října 1934 zemřel tehdejší majitel továrny Maxmilián Pirschl z Rozhraní. Byl raněn mrtvicí při cestě autem. Protože již 11. dubna téhož roku zemřel i o jeho o čtyři roky mladší bratr Ernest, rozhodla se rodina továrnu prodat. 24. srpna 1935 koupil objekt přádelny p.Polák z Hodonína za 500 000 Kč. Tento podnikatel se specializoval na bourání továrních objektů a s tímto úmyslem také kupoval tuto fabriku. Během několika dnů přišel s nabídkou na odkoupení Cyril Ráček z Brna. Částka 600 000 byla akceptována a objekt byl zachráněn. Cyril Ráček obnovil provoz a hlavním výrobním artiklem se stal materiál pro armádu, jako byly obvazy, gáza a vata.
Za druhé světové války navíc v obytné budově sídlila finanční stráž, která ještě před zabráním okleštěné republiky hlídala státní hranici, jež probíhala u severní zdi  továrny a za protektorátu vykonávali celní  službu.
Po druhé světové válce ušla továrna znárodnění, protože majitel se choval k dělníkům  přátelsky a ti se znárodněním nesouhlasili. Pan Ráček ale svému osudu neunikl  a  v roce 1948 byla továrna stejně  znárodněna a v přádelně se začala zpracovávat vlna pro firmu Moravan, která vyráběla koberce. Ta v roce 1951 přestěhovala výrobu do Rajhradu u Brna a v objektu zahájila 1. července téhož roku provoz Textilia, velkoobchod s textilním zbožím Brno, později přejmenovaný na velkosklad národního podniku Oděvy Brno.
Jako velkosklad sloužil objekt až do 1. dubna 1992, kdy  byl vrácen v restituci ing. M. Ráčkovi z Brna.
Poté se vystřídalo několik nájemců, v provozu byla dílna na zpracování kovu, velkosklad knih, nebo autoopravna. Ale vzhledem k dlouhé historii této továrny je učínkování těchto firem pouhou epizodou.
V současné době je objekt na prodej a prozatím nenašel nového majitele.

Podoba Ráčkovy, dříve Pirschlovy, továrny z roku 1940.


Stará fabrika

        Leží asi 200 metrů jižně od Ráčkovy továrny, také na levém břehu řeky Svitavy. Výhodná poloha přilákala do Rozhraní papírníka Karla Glasera. Ten koupil v roce 1839 u řeky Svitavy pozemek a postavil do roku 1841 papírnu. Papír se však zde dlouho nevyráběl a v objektu se často měnila výroba. Již roku 1851 je  papírna pronajata Löw-Beerům ze Svitávky a výroba se mění na textilní. Roku 1868 byla továrna Karlovi Glaserovi  exekučně  prodána a výrobu nahradila přádelna Cecilie Steinerové. Od roku 1898 byla továrna v majetku firmy Aron a Jakub Löw-Beer a z větší části je výroba změněna na tkalcovnu. Na začátku první světové války je provoz zastaven a výroba přeložena do hlavní továrny Löw-Beerů v Brněnci. V provozu zůstala jen malá turbína pro výrobu elektřiny, která se dodávala do Ráčkovy fabriky.
        V roce 1937 prodala firma Löw-Beer továrnu panu Ladislavovi Kopeckému, mlynáři z Půlpecna. V roce 1939 zavedl v objektu tkalcovnu vlněných látek Bernard Janků z Chrastavce. Později se stala jeho společnicí Anděla Paličková. Pro neshody ve výrobě se obchodní partneři rozešli a ve výrobě pokračovala Anděla Paličková pouze s manželem.
        Od roku 1955 provozovalo továrnu družstvo Vatex Vítějeves. Stroje byly získány z Valašského Meziříčí a vyráběla se příze na vatelín pro koňské deky. Elektřinu dodával p. Kopecký ze svých dvou malých elektráren. V roce 1958 došlo k rozsáhlým opravám. Byly přebudovány elektrické rozvody, protože původní zásobování ze dvou turbín nestačilo, do budovy byl přiveden nový vodovod, postavena nová kotelna a opravena celá budova, včetně výměny 110 oken. Od 1. ledna 1979 byla provozovna přejmenována na Vkus Vítějeves, později Vkus Svitavy.
        Po roce 1990 byl objekt  vrácen v restituci potomkům p. Kopeckého, do roku 1996 pokračovala výroba,  v tomto roce byla přestěhována do Březové nad Svitavou.
         V současné době je zde  stolařská dílna a zbytek budovy slouží jako sklad dřeva a většina objektu je prázdná.

Fotografie pravděpodobně ze čtyřicátých let minulého století.
 

Kubátova fabrika

Šlo o malou přádelnu vlněné příze postavenou Janem Hornischem, občanem ze Březové v roce 1864, která sloužila pro svitavské soukeníky. Později se stal majitelem Eduard Ducháček,  kterému byla ale exekučně prodána a přešla v majetek rodiny Bártové z Rozhraní č.p. 50 a byla přebudována na stolárnu a byty. V době druhé světové sloužil celý objekt jako byty. Po skončení války si pronajal přízemí budovy p. Vojtěch Pluháček z Chrastové Lhoty a zřídil si zde zámečnickou dílnu. Posledním majitelem byl pan Rudolf Bárta z Plzně. V roce 1957 se budova vlivem podmáčení a věku zřítila. Stavební materiál posloužil mnoha občanům  Rozhraní při stavbě nových rodinných domků. Také tato, ač malá továrnička, měla svoji turbínu, zbytky nádrže dlouhé 25 metrů, široké dva metry a hluboké přibližně 90 centimetrů jsou ještě dnes patrné a zasahují přes tři zahrady nad místem, kde továrnička stála.

 
Tato fotografie je z roku 1957, kdy byla budova těsně před zřícením.

 Vatárna u řeky

Na pozemku u řeky, kde byl zbudován nový park, stával dříve mlýn. Toto místo je poprvé zmiňováno v roce 1750, kdy  byl na Moravě dokončen tereziánský katastr dominikální půdy, nazývaný dominikální fasse( fasse znamená přiznání, v tomto případě zcela ve smyslu dnešního daňového). K tomuto roku se připomíná první zmínka o mlýnu na řece Svitavě původně u Bradlného, po pozemkových úpravách v Rozhraní. Další zmínka o tomto mlýnu pochází z roku 1878, kdy byl exekučně prodán majiteli  Matěji Glaserovi, jehož rodině pravděpodobně patřil dlouhá léta předtím. Mlýn v exekuci koupil Skutecký z Moravské Olešnice. Po zrušení mlýna v budově zřídil Antonín Orel vatárnu, která posléze přešla do majetku rodiny Pozahradských. Ve vatárně se vyrábělo až do roku 1898, kdy celá vyhořela do základů a toto místo už zůstalo prázdné. 

Peclův mlýn

Původní mlýn stával v zahradě před budovou nynější. V dávných dobách náležel k arcibiskupství olomouckému, později majitelům letovického panství.
Podle smluv a listin zachovaných v rodině Františka Pecla ml., koupil mlýn od majitelky Karolíny Jarošové, provdané Kalabusové z Letovic  16. listopadu 1777 i s dluhem Vincenc Schütz.. Další trhovou smlouvou z 15. listopadu 1832 přešel mlýn s živým i mrtvým inventářem (fundus instructus) a s dluhem vyplývajícím s předešlé smlouvy do vlastnictví Libora Řiháka za 6000 zlatých. Podle vandrovního listu (wanderschein) z r. 1816 pocházel nový majitel z obce Bohuňov. Libor Řihák v roce 1835 celý mlýn přestavěl a zbudoval na nynějším místě. Roku 1897 se na mlýn přiženil František Pecl, který si vzal Vincencii Řihákovu, dceru Ignáce Řiháka, současného majitele.
František Pecl, později též starosta obce, mlýn v roce 1925 zmodernizoval a zavedl zde na tehdejší dobu moderní zemědělské hospodaření.
V roce 1959 byl mlýn  Františku Peclovi mladšímu znárodněn a byla zde zřízena míchárna krmiv Výkupního podniku Svitavy, která později přešla pod Zemědělské družstvo Úsvit Vítějeves.
V rámci restituce byl mlýn s polnostmi a lesy navrácen v roce 1992 dceři majitele Františka Pecla ml., která jej prodala.
K mlýnu se váže tragédie, kdy 23. ledna 1910 zahynul Jaroslav Pecl, tehdy jedenáctiletý syn Františka a Vincencie Peclových. Nešťastnou náhodou byl zachycen hnacím řemenem a na místě svým zraněním podlehl. Pochován byl do rodinné hrobky, která stávala na místě nového kříže na hřbitově v Rozhraní a byla zbourána při opravě hřbitova v devadesátých letech.